Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čas večeřet! - Anathemathe-best (2.2.2011)

2. 2. 2011

Tkaničky byly zavázané.
Běžecké boty byly pro Hillise základ jeho večerní rutiny. Většina jeho kolegů v bance běhala zrána, aby si vyčistili hlavu předtím, než budou dělat důležitá rozhodnutí s penězi jejich klientů. Hillis to cítil přesně naopak, večer po práci si musel čistit hlavu od toho, co těm nebožákům s jejich penězi dělali. Rozhodně na svou práci nebyl hrdý, jenže nic jiného neuměl a tak byl uvězněn vlastním talentem v korporátním světě investičního bankovnictví.
Všechno bylo na svém místě, klíček pod rohožkou, hodinky na měření tlaku a tepu na levé ruce a potítko na pravé, vysoké ponožky značky adidas a běžecké boty značkou odpovídající ponožkám. Černobílé kraťasy a triko výrazné oranžové barvy aby ho i za šera bylo perfektně vidět. Byla to téměř jeho večerní uniforma. Sedm krát to samé oblečení prané vždy ve stejný den tak aby bylo šest dalších kompletů připravených k použití.
Nyní měl chvíli na přípravu muziky na svém přehrávači MP3, nechtěl s sebou totiž nosit do parku telefon, zaprvé se bál přepadení a zadruhé se bál že by ho tam dostihla práce, vice prezidenti bankovních poboček nikdy nespí. Tři patra schodů po dvanácti aby si zařídil vše potřebné, co by ho na cestě mohlo zdržovat, od dveří jeho domu už pro něj existoval jen běh, muzika a čerstvý vzduch. Nepřipadalo v úvahu, že by se musel s čímkoli zabývat, na to měl tento postup až moc dobře nacvičený.
Ničím nepřekvapen tedy našel svou běžeckou píseň číslo jedna, Eye of the tiger, došel ke dveřím, spustil přehrávač a za pomocí oskarové skladby která dopomohla k vítězství Rockymu Tři, se vydal na tisíckrát oběhnutou trasu do parku.
Kdyby jen tušil, že tuhle by si měl pořádně užít.
Celý proces probíhal jako již tisíckrát předtím. Od dveří to bylo dvě stě metrů po chodníku až k přechodu se světelným značením, u toho vždy běžel na místě, aby nevypadl z rytmu, většinou mu zde také končila písnička, kterou si nastavil, ty další hrály náhodně, tudíž ho zde poháněla ta malá nejistota, kterou vždy cítil. Jedna z mála věcí v jeho životě co nebyla rozhodnuta o mnoho chvil dopředu.
Cesta pokračovala z kopce až k malé křižovatce, ta ho svedla na chodníkovou cestu, která již vedla až k bráně parku, ta byla před půlnocí vždy dokořán, tudíž neměl problém proběhnout. Vyhýbal se matkám s kočárky a pejskařům. Za tu dobu co zde běhal, si již všiml spousty známých tváří, většina lidí žili přesně podle předem naučených zvyků, alespoň ti kolem něj tak vypadali, a on si mysleli to samé o něm.
Parkem vedla přesně dva a půl kilometru dlouhá eliptická trasa, která mu vždy poskytla cestu dopředu a přesto ho nakonec obrátila, aby mohl běžet směrem domů bez zjevného vracení se. Dnes se ovšem na trase v parku stala Hillisovi malá nehoda, která se později rozrostla v pořádnou šlamastiku.
Zhruba po kilometru se jakoby odnikud vyřítil pes běžící z boku přímo proti Hillisovi. Jeho pán byl kdesi v dáli, nejspíše ho hledal, protože ta černobílá fenka se na něj řítila a nikdo se jí nesnažil odvolat.
Hillis který si jí všiml až příliš pozdě, jelikož byl zahloubaný do vlastních myšlenek, nestihl nijak zareagovat a byl povalen padesátikilovým zvířetem, které běželo v plné rychlosti.
,,Co to kurv..." Stihl ještě říci, než se ocitl na zemi a cítil, jak nad ním fenka obkročmo stojí a štěká mu přímo do obličeje. Její sliny mu kapaly do očí i do pusy, cítil se hrozně a nemohl jí dostat dolů. Byl to velmi strašidelný pohled. Hillisovi se v hlavě honila spousta myšlenek a pocitů, žádného z nich se však nedokázal uchopit aby na něj nějak reagoval.
Teprve až po minutě slyšel kde z dálky křičet nějakého pána.
,,Viky, VIKY! Slez z toho pána." Křičel jakýsi pán.
Díky tomu si Hillis uvědomil, že nemá na uších sluchátka, bylo to prapodivné, při tom všem co se dělo byly jeho největší starostí právě Mp3 a sluchátka. Že by ho bankovnictví nakonec zlomilo?
Viky tedy slezla a on rychle nahmatal přehravač i sluchátka, naštěstí vypadala jako by se jim vůbec nic nestalo.
,,Moc se vám omlouvám, pane, vůbec nevím, co to do ní vjelo." Říkal Vikiin majitel ale Hillis ho vůbec nevnímal. Přemýšlel nyní čím si utřít obličej a jestli ta tráva a její sliny půjdou vyprat z jeho oblečení.
,,Nemáte kapesník?" Zeptal se Hillis pána s naprosto bezbarvým tónem hlasu. Ten jenom pokýval hlavou a rychle nahmatal v kapse, snad, čistý kapesník, kterým si Hillis začal utírat obličej.
,,Děkuju." Řekl a vrátil pánovi kapesník.
,,Jste v pořádku pane?" Zeptal se ho majitel a ve tváři měl zmatení, proč Hillis nehnul ani brvou.
,,Ale jo, jen si to příště hlídejte." Řekl mu Hillis podrážděně.
,,Tohle nikdy neudělala, včera jsme byli v parku a od té doby se chová divně." Řekl mu onen pán, to už si ale Hillis vracel sluchátka do uší a pokynul na něj rukou, aby odešel, že to nehodlá nijak řešit.
Srdce mu prudce bilo, nemohl na sobě, ale dát znát že byl vlastně nadšený z toho, že se mu v životě stalo něco nepředvídatelného.
Ovšem brzy se z toho vzpamatoval, na svém přehrávači našel opět titulní píseň z filmu Rocky III a vydal se na zbytek své cesty.
Doběhl ke svým vchodovým dveřím, do desáté hodiny se nezamykaly, a tudíž mohl běhat bez klíčů, a jakmile jimi prošel, celá jeho běžecká persona zmizela a on se vrátil do kůže investičního bankéře, na kterého zaútočil pes, celého ho poslintal a on toho chlapa ani nezažaloval. Celou cestu nahoru přemýšlel o té hrůze, co ho potkala, cítil, jak ho z toho začíná bolet hlava.
Vyndal klíč zpod rohožky, odemkl dveře, prošel, zavřel, sundal si boty, také všechno oblečení, naházel ho na jednu hromadu a vlezl přímo do sprchy. Takové chování mu bylo dosti nepodobné, stejně tak pro něj však nebylo obvyklé být pod rozzuřeným psem.
Hnus co? Zdálo se mu jako by něco zaslechl. Zastavil tedy vodu a rozhlédl se. Vykoukl ven zpoza sprchového závěsu a rozhlédl se po koupelně.
,,Haló?" Zakřičel, ovšem když nepřicházela žádná odpověď tak se prostě jen vrátil ke sprchování, nejspíš se mu to jen zdálo, co jiného by to taky bylo. Měl pocit, že toho na něj ten den bylo docela hodně a tak se uchýlil ke spolehlivému způsobu jak se zbavit stresu, a sprcha na to byla ideální místo. Dělal to nerad, považoval to za hřích, ale ani on si nemohl občas pomoci, obzvláště v této situaci.
V polovině zbavování stresu cítil, jak mu začalo škubat v předloktí, jako by se mu jeho vlastní sval bránil. Že by znamení od boha aby toho nechal? Spíše jen únava z věčného klikání na data a psaní na tabuli pro internisty, rozhodl se to ignorovat a brzy to přešlo.
Netrvalo dlouho a v tekoucí vodě sledoval, jak jeho zhmotněný stres odplouvá pryč, kamsi do vod kanalizačního systému. Cítil se lépe, asi na půl minuty, než si pod ledovou vodou uvědomil, jak strašně ho bolí hlava. To ovšem nebylo nic nového po celém dni práce a tak se rozhodl vynechat večeři a po vypnutí sprchy a osušení se vyšel rovnou do postele.
Byl přesvědčený, že spánek zažene všechny jeho chmury a hlavně vzpomínky na tu odpornou a neumytou psí tlamu, která na něj kapala desítky milionů bakterií. Na půl zalezlý v posteli si uvědomil, že by si měl obličej nějakým způsobem vydesinfikovat a tak se vydal ke své lékárničce.
To není potřeba. Ozvalo se mu jakoby uvnitř jeho vlastní hlavy.
,,Kdo to řekl?" Zeptal se a prudce se kolem sebe začal otáčet. Žádná odpověď však nepřicházela a on to přisoudil bolesti v hlavě, únavě a zvukům venku. Už aby měl nová a lépe těsnící okna, snad pracovní bonusy budou tak vysoké jak čtvrtletí slibuje.
Celá ta událost ho úplně odvedla od myšlenek na desinfekci a on se vydal rovnou do postele, kam padl jako by roky nespal. Netrvalo mu, ani deset vteřin než upadl do říše spánku. Ta ho přivítala vcelku příjemně, dokud na něj nepustila svá monstra.
Nedlouho potom co se ocitl ve snech, se na něj vyřítil obrovský, mluvící pes, řvoucí jeho jméno, jak nahlas tak přímo v jeho hlavě. Byla to strašlivá příšera ženoucí se přímo na něj. Bylo to něco odporného, cítil zápach mrtvol z jejích úst a viděl ty strašlivé červené oči, jak si pro něj jdou. Skutečnost že jde o sen, mu právě byla velmi cizí a on mohl jen utíkat.
Jenže jak to tak s noční můrou bývá, útěk nebyl vůbec nic jednoduchého. První se mu nohy začaly propadat do hlíny, poté na něj začala hlína volat jménem a vysmívat se mu, zatímco se bestie přibližovala. Slyšel své jméno ze všech stran, jako by na něj volalo i samo nebe.
Když ho napadla tato myšlenka, uvědomil si, že musí být ve snu a někdo na něj volá v jeho bytě, nejspíš ho přišla zkontrolovat hospodyně, když se nepotkali ve dveřích. Tato myšlenka mu pomohla procitnout a objevit se zpátky ve své naprosto prázdné ložnici.
Ty máš fakt tvrdý spaní! Ozvala se mu v hlavě jakoby jeho vlastní myšlenka. Když se však chtěl ozvat, otevřít ústa a říct něco, nestalo se vůbec nic. Byl naprosto paralyzován, nic nemohl, pouze hýbat očima. Zmocňovala se ho panika, nemohl ji však nijak projevit, maximum co toho mohl udělat, bylo velmi rychlé kmitání očima. To mu nijak nepomáhalo, čím víc nic nemohl, tím horší pocit měl. Ovšem to ještě netušil, co mělo přijít.
Jeho ústa se najednou začala sama od sebe pohybovat, hlasivky bez jeho vůle rezonovaly a jazyk se chystal udělat to, k čemu byl stvořen, pomoci mu něco říci. Až na to že to nemluvil on.
,,Zdravíčko Hillisi." Pozdravila ho jeho vlastní ústa, krátce na to cítil, jak se rozevřela do absolutního šklebu, cítil, jak se ty věci dějí, nemohl jim však nijak zabránit, nemohl dokonce ani myslet, alespoň ne jasně. Cítil se jako pasažér ve svém vlastním těle. Pasažér policejního auta, na zadním sedadle, za mříží kde mohl pouze doufat, že ho vezou na stanici a ne na molo ze kterého se záhadně ztrácely podezřelé osoby.
Byl vyděšen k smrti, a nemohl to nijak projevit. Mohl jen spekulovat o tom co se to děje, doufal, že to je jen další sen, jako ve filmu kde se hlavní hrdina vzbudí z jednoho snu do druhého, ještě horšího, něco mu však napovídalo, že tyto pocity jsou i na sen moc skutečné. A taky že byly.
,,Nemáš hlad? Přecijenom jsme nevečeřeli?" Zeptalo se ho jeho tělo. Nejspíš vědělo, že mu nemůže nijak odpovědět, protože se jen usmálo a pomalu vstalo.
Ten pohyb byl velmi nejistý, jako by si nový majitel zvykal na ovládání. Hillis nemohl uvěřit, že se mu něco takového děje, to je přeci vědecky nemožné aby se mu jeho vlastní tělo vzepřelo. Pokusil sebrat veškerou svou vůli a pohnout prsty, promluvit nebo alespoň mrknout. Vše naprosto marné, zatímco se snažil vrátit se k vlastnímu kormidlu, se jeho tělo vydalo ke dveřím s mnohem větší sebedůvěrou než předtím.
Sledoval, jak se mu natahuje ruka, chytá kliku a s trochou námahy jí mačká.
,,Ještě nejsem tak dobrý v ovládání tohohle. Ale já to vlastně ani nepotřebuju, moc dlouho v tom nezůstanu." Bylo hrozně zvláštní slyšet vlastní tělo, vlastní hlas, mluvit k němu samotnému a o něm ve třetí osobě. Netušil kdo to nebo co to mluví, tušil však, že to co slyšel, pro něj bylo dobré. Přece ho to cosi chtělo opustit, nebo ne? Znamenalo to přeci, že mu vládu nad jeho tělem vrátí, bylo to dobré znamení, muselo to být dobré znamení.
,,Čím bys chtěl začít na večeři Hillisi? Pravou nebo levou nohou?"
,,COŽE?!" Hillisův šok byl tak bezprostřední a obrovský že prorazil kteroukoli bariéru, jež mu bránila v kontaktu s jeho jakýmsi druhým já. Když se o to pokusil znovu, nepovedlo se mu to. Šok zůstával, ale síla se z Hillise vytrácela, opravdu slyšel, že to jeho vlastní já chce sníst? Tedy že mu chce sníst nohy? Vždyť to přece nemohlo, byly to JEHO nohy.
,,Slyšel si. Nechápu, čemu se divíš, snad sis nemyslel, že budeme jít něco jiného než to moc chutné maso co sis vypracoval na nohách."
Ne, ne, NE, ne, tohle musel být jen sen. Nic takového se doopravdy nedělo, jasně bylo to sice velmi opravdové, ale to sny bývají. Musel to být sen, musel, kdyby nebyl, znamenalo by to, že jeho vlastní tělo spáchalo vzpouru proti němu samotnému a pokusí se mu sníst nohy. Na to nemohl přistoupit. Celé svoje vědomí, to co mu zbývalo, upnul k tomu, aby se probudil.
Jeho tělo došlo do kuchyně, rozsvítilo, zapnulo plynový sporák a položilo na něj pánev vytaženou z poličky před jeho koleny.
Hillis mohl jen pozorovat co se děje, mohl jen předvídat, co se asi chystá se stát. On ho bude smažit. Bude mu smažit nohy, nohy mu bude smažit jeho vlastní vzbouřené tělo, které rozhodně musí být sen. Tak proč se ještě neprobudil, když už si to uvědomil.
Tělo vzalo keramický nůž, který byl zastrčen v plastové postavičce připomínající muže, do kterého se nože zapichovaly, byl to takový vtípek od jeho bratra. Vtípek, který nyní připadal Hillisovi velmi reálný a nevtipný.
I když by rád aby to neslyšel, nebylo možné, aby se vyhnul tomu, jako jeho vlastní ústa odříkávají rozpočítávadlo nad jeho vlastníma nohama.
,,...ten to je a tomu se to rý-mu-je." Ukázalo tělo na jeho levou nohu a naprosto bez váhání do jeho stehna, kousíček pod pánví zabořilo čepel nože, jemně pokračovalo dolů a odřízlo kus jeho svalu.
Slyšel jen smích, a cítil bolest, pálivou a ostrou, projížděla mu celým stehnem. Necítil jí však nijak dlouho, protože byla vystřídána novou, hned vedle.
Ani ne minutu po tom co jeho tělo onu práci započalo, mělo ořezanou nohu téměř perfektně. Klepala se pod vahou jeho těla, viděl svou stehenní kost a slyšel jen hysterický smích, který byl jeho vlastní. On nemohl dělat nic, každé zafoukání větru cítil, krev tekla všude po podlaze, a přesto hlavní tepna zůstala obřezaná dokola, perfektní a neporušená.
Do nosu ho uhodila vůně masa, téměř jako steak. Vláda nad očima mu stále zůstávala a tak doteď nekoukal směrem k pánvi, mezi bolestí a tím co by byly vzlyky, kdyby se na ně zmohl, přemýšlel, jak je možné, že jeho tělo vidí i bez očí.
Jeho maso bylo smaženo na pávni jako by o nic nešlo. Noha se klepala, ovšem stále držela, nechápal jak je to možné, ovšem kdo byl on, aby rozhodoval o tom co je normální. Neposlouchalo ho tělo a vařilo si jeho vlastní maso.
Do deseti minut byl usazen ke stolu, jednou se uhodil kostí o jeho hranu, bolest, kterou prožil, ho téměř poslala do říše bláznů, jeho tělo a vědomí které ovládalo pohyby, mu občas ubralo na síle těch pocitů, drželo ho při vědomí a při smyslech aby to všechno musel prožít, a on nechápal proč se to děje.
V ústech ucítil teplý kousek čehosi a brzy měl chuť vlastní nohy v puse. Začal žvýkat a pociťoval sám sebe jako jen málokdo v historii.
Po tom co dojedl, viděl jak je jeho lýtko kompletně bledé, ruce mu také bledly a on tušil, že této zábavy si o moc déle neužije.
V ruce viděl pilku, kterou měl v šuplíku schovanou na silné kosti v hovězím mase. Silné kosti, ta ironie přehlušila i tu bolest, kterou prožíval, nemohl se sice smát, ale rozhodně by to udělal. Jeho tělo alespoň toto obstarávalo za něj.
O chvíli později přišla bolest, o které se mu nesnilo ani v porovnání s tou předchozí, kost. Netrvalo to ovšem moc dlouho a svalil se na bok ze židle, neschopný udělat cokoli, kromě obdivování osudu. Vždycky byl rád, když se stalo něco, co nemohl ovlivnit, v takové škále o to rozhodně nikdy nestál.
Náhle otevřel oči, na vteřinu ho napadlo, že se konečně probudil z toho strašného snu. Opravdu cítil, jak může hýbat očima, pusou, rukama, tedy jen levou.
V tom si uvědomil, že leží na boku vedle svého jídelního stolu, na své pravé ruce, v tratolišti krve a proto s ní nemůže pohnout.
Vláda nad tělem se mu vrátila jen na tak dlouho, aby cítil jak jeho mysl a možná i duše pomalu opouští tento svět…