Oběť domácí noční můry - Anathemathe-best (1.10.2012)
Oběť domácí noční můry - Anathemathe-best (1.10.2012)
Za okny temně skučel vítr. Sychravá listopadová noc se plnila mlhou z blízkých slatin a opadané listí vršilo kol prastarých domů vlhké a tiché mohyly. Zde se noc jevila ještě temnější a hlubší, než snad opravdu byla a náhodný kolemjdoucí by se těmto bezútěšným končinám nejraději zdaleka vyhnul. Leč v případě dívky Anny Shiftové to bohužel nebylo možné. Lampa přítmě svítila do jejího pokoje rodinného domečku na samotě a osvětlovala jeho tmavé kouty, což byl v jejím případě uklidňující prvek. Tato třináctiletá dívka s leskle blonďatými vlasy, které jí sahají až po ramena, jemnou světlou pletí a nebeskýma očima, se dnes cítila nesvá. Bála se. Čeho? To ani sama nevěděla. Nikdy totiž neviděla žádné nadpřirozené věci, které si pamatuje jen z hororových filmů. Byl to spíše strach ze samoty v tomto domě, kdy se její rodiče pohybují daleko za vsí a věnují se své práci. Vždycky jí říkali, že se nemusí ničeho bát, že je doma, kde se jí nemůže nic stát, ale ona tomu moc nevěřila. A když už by se nebála hororových postaviček z filmů, vzpomene si na kdejakého šílence a maniaka, který pávě hledá malé domečky, ve kterých jsou takové holčičky a samy. Myslela si totiž, že si zvykne bývat sama v noci doma, ale zdá se to těžší, než to doposud vypadalo. S nástupem večera se blíží pomalu tesknota a tíseň, takový ten pocit v hrudníku, jako když se probudíte mimo místo, kde jste naposledy usnuli.
Ležela jak přimrznutá v poseli, zakrytá až po bradu kapnou. Snažila se pravidelně dýchat, aby se uklidnila. Na zádech cítila štiplavě horký pot pokaždé, když se z kuchyně nebo obývajícího pokoje ozval skřípot prken, které svým vrzáním oznamuje, že se něco pohybuje tam kde nemá. Něco nebo někdo. Dveře do svého pokojíku měla zavřené. Nebyly prosklené, takže naštěstí neviděla, co se za nimi děje. Kdyby se ale sebevíc pohnula klika, tak by to s ní rázem šlehlo. Neustále pokukovala po místnosti, jestli náhodou někdo nestojí kolem její postele. Bála se usnout, protože si myslela, že ji něco probudí, nějaká ta příšera z hororu a zabije ji. Kdyby se něco takového stalo, zabil by ji spíše dříve ten šok z toho, že u ní něco takového stojí.
Noc se prohlubovala a Anna pociťovala nutkání ke spánku. Už jí zřejmě unavila ta soustředěnost na okolí a jeho zvuky. Čím více se jí chtělo spát, tím více se přestávala bát. Hluboké ticho a příjemné šumění větru za oknem ji ponořilo do snů.
Na obzoru vyšly první paprsky slunce. Na podzimní období bylo dneska nezvykle jasno. Anna se spokojeně probudila a protáhla se. Hlasitě zazívala a posadila se. Nesmírně se jí ulevilo, že má svůj první samonoční pobyt doma odbytý.
Klika u dveří se pohnula a dveře se otevřely. Za nimi stál Frank, její otec, jako vždy v modré košili s pruhovanou kravatou a černými kalhotami, které byly na jeho pas až moc upnuté.
“Dobré ráno. Tak jak jsi to zvládla?” optal se Frank s úsměvem na tváři.
“V pohodě.” prohodila Anna a dlouze se zadívala na Frankovu pravou ruku, kterou měl schovanou za zády.
Pomyslela si, že je to asi nějaké překvapení.
“Mám pro tebe malinké překvapení.” stvrdil Frank stále usmívající se.
Anna vstala z postele a radostně šla vstříc otci, který svoje překvapení rázem odhalil. K jejímu překvapení to byl šok. V ruce držel kladivo celé od krve. Jeho úsměv se pomalu měnil v potměšilý škleb, který v sobě skrýval nekalé úmysly.
“Tumáš!” křikl Frank, když ji uhodil do hlavy.
Zatmělo se jí před očima a potom ucítila nesnesitelnou bolest. Nemohla se vzpamatovat a cítila, jak jí Frank položil zpět do postele.
Snažila se křičet, ale to jediné, co vyšlo z jejích úst, bylo ospalé kňučení.
“Už bude dobře Aničko…” ozvalo se z úst jejího otce, který z ní začal strhávat noční košili.
“Néééééééééééé.” křikla hlasitě.
Najednou jakoby se jí zamotala hlava. Všechno kolem se zatmělo. Uslyšela podivné skřípání skříně, která stála před ní. Takto skřípala vždy, když ji někdo otvíral. Jenže tu nikdo nebyl. Za okny stále vládla noc a šumějící vítr. Anna se probudila z hrozného snu úplně mokrá od potu. Její kapna ležela mimo postel. Neodvážila se ani pro ni sehnout ze strachu. Hlasitě vydechovala a hrozně si přála, aby se rozednilo. Potom její zrak spočinul na stropu pokoje. Uviděla tam něco, co jí nenechalo upustit její pozornost. Rázem se jí zastavil dech a polil ji studený pot. Nad její postelí se cosi vznášelo. Nevidělo to dobře. Obří kostěné ruce se držely dřevěné postele a kolem nich se hemžila jakási tmavá hmota, která se svíjela jako chapadla. Ruce té věci čouhaly z oné hmoty, která se sbíhala v jednom místě a tvořila trup. Od trupu dolů se hmota odtrhovala a spadla na zem, kde se dále hemžila a rozrůstala se. Hlava připomínala protaženou lebku, z části ještě obalenou mimickými svaly, vyčuhující z toho slizu, který lebce tvořil kápy. Černé důlky, které nahradily oči, jasně zářily bílým světlem. Z tlamy jí vystupoval zářivý opar, který vnikal do dívčiných úst. Ta ústa rychle zavřela a snažila se slézt z postele a utéct. Když se o to pokusila, jedeno z těch slizkých chapadel ji chytlo nohu a táhlo zpět.
“Ne, ne, to je jen sen, chci se vzbudit!” křičela nevěřícně Anna a začala sebou házet.
Další chapadla jí oblepila zápěstí a natáhla je nad její hlavu. Další chapadlo jí chytilo druhou volnou nohu. Anna se chtěla bránit, ale nemohla se hýbat. Okolí postele už obklopoval ten nechutný sliz, který se rozrůstal po celém pokoji.
Vítr za okny se změnil ve skučivý vichr, který začal třást z okny. Lampa za oknem se rozblikala. Všechno to opravdu vypadalo jako sen, sen s námětem nějakého hororu, který Anna viděla v televizi.
Chapadla ji svírala stále víc, až se jí odkrvovaly konečky prstů. Tentokrát se zmohla v křik, ale věděla, že jí to moc nepomůže, protože ji tady nikdo neuslyší, kromě toho slizu.
Z rozevřených úst té věci padal další černý rosol, jako sliny z hladového psa. Rosol ji dopadl na hruď a začal se pomalu plazit nahoru do jejích úst. Snažila se mít ústa zavřená, ale stejně to proklouzlo dovnitř a její ústa to rozevřelo. Z úst té věci se znovu objevil zářivý opar a vklouznul do otevřených úst. Byl to pocit podobný, jako když ji jednou doktor vrazil tu hadičku do žaludku a ona musela těžce dýchat jen nosem. Černý sliz obleptával pomalu její tělo. Cítila se jako kdyby ji někdo zaživa lisoval. Na krajíčku se jí objevily slzy beznaděje a strachu. Už ani nemohla křičet. Ležela úplně bezmocná a k smrti vystrašená. Pokaždé, když se snažila vzepřít a vstát, tak ji to stisklo pevněji. Obě nohy už měla obalené až ke stehnům a ruce k ramenům. Vlasy měla tím svinstvem slepený jak lepidlem. Čím více vdechovala ten opar, tím se ji mlžily oči a ztrácela vědomí.
Sliz pokračoval kolem krku a hrudi.
“Ne!” zmohla se k posledním výkřiku a její soupeření s tou bytostí skončila. Už byla příliš znavená. Cítila jen jak ji ten sliz pomalu obaluje. Kromě obličeje její tělo bylo celé oslizlé. Zrůda naklonila svoji hlavu blíž k její. Opar zmizel. Z dívčiných úst se ozýval chrapot. Její tvář se pomalu ponořovala do spleti černého slizu.