Studna - Anathemathe-best (8.8.2011)
Studna - Anathemathe-best (8.8.2011)
Místa jako tohle měl moc rád.
Sotva překonal rozpadající se cihlovou zeď, ocitnul se v zahradě jako z jiného světa. Čnící stromy, vysoké traviny a miliony popínavek zaplňovaly mimo zarůstající cestičku veškerý volný prostor. Ben se ještě jednou ohlédl za sebe a za rozbitou cihlovou zdí na něj mžoural kousek sídliště. Přistěhovali se sem s rodiči teprve před pár měsíci a on, jelikož byl vždy trochu jiný než ostatní děti, měl velké problémy se s někým seznámit.
Takže dělal to, co mu šlo nejlépe, když byl venku sám. Toulal se.
S nadšeným výrazem se otočil zpět k objevené džungli. Dlouhé týdny si představoval, jak to tady asi vypadá, na tom zarostlém plácku mezi dvěma rodinnými domy. Byla to oblast obehnaná opravdu vysokou cihlovou zdí, odrbanou a oranžovou, takovou tou, kde se mísí vajgly, plechovky a sprosté čmáranice. A teď, když v jednom přiléhajícím keři odhalil prasklinu ve zdi dost velkou, aby se jí dokázal protáhnout i dospělák, tady stál. Vlastně ho teprve teď napadlo, že ta zeď vlastně nemá žádný jiný vchod – zvláštní, že si toho nikdy nepovšiml dříve.
Vykročil po nezřetelné cestičce vpřed. Zjistil, že půda je poměrně podmáčená a tenisky mu po pár neopatrných šlápnutích provlhly. Napadlo ho, jestli tady není jedna velká bažina a jestli by se v ní nemohl utopit. Ale v mysli malých chlapců podobné myšlenky často ustoupí vidině dobrodružství. Ulomil z blízkého keře větev a rozhodl se ji použít k průzkumu terénu.
Jak postupoval zelení vpřed, něco se mu nezdálo. Když naslouchal svým čvachtavým krokům, pochopil, že ho obestírá naprosté ticho. Žádné šumění vegetace, ani lísteček se nepohnul. Neslyšel zpěv ptáků či žabí kvákání. Dokonce i zvuky z okolního sídliště jako kdyby někdo stisknutím tlačítka vypnul.
Bylo tu mrtvo.
Bena na okamžik napadlo, že veškeré zdejší rostlinstvo je jeden nenávistný organismus, který ho tiše pozoruje a chystá se ho pohltit. Přeběhl mu mráz po zádech. Už mu nepřipadalo jako tak dobrý nápad sem lozit. Možná by se měl pomalu otočit a - A pak v zeleni před sebou spatřil toho člověka.
Ben ustrnul. Hlavou se mu prohnala tisícovka myšlenek související s tím, že bez dovolení vnikl na cizí pozemek a ani o tom nikomu neřekl. Čas se táhnul jako med a chlapci najednou došlo, že ten člověk se nehýbe. Opatrně vykročil vpřed, aby si postavu prohlédl.
Ne, to nebyl člověk – jen socha mladého muže. Nohy sochy se zanořovaly do bahnitého podloží a tělo bylo pevně obemknuto břečťanem. Ruce s křečovitě rozevřenými prsty měl přitisknuté k obličeji a celkový záměr sochaře vyzníval, jak kdyby kamenná postava mířila směrem, ze kterého Ben přicházel. Socha zde musela být opravdu dlouho, eroze už z ní stačila smýt většinu hlubších detailů. Pak zahlédl další sochu. A další a další... Užasle kolem nich procházel. Některé vypadaly novější, jiné starší. Byli zde muži i ženy, různý věk.
Celkově jich napočítal něco kolem dvaceti, ale v zeleném šeru jich mohlo klidně být více. Všechny se klátivě propadaly do půdy, některé skoro ležely, jak je rostlinstvo hladově stahovalo dolů. Ben nechápal, kde se to tu vzalo, ale bylo to úžasné. Těžko říct, kolik uměleckých výtvorů minul, než studnu spatřil.
Byla to velká stará studna se stříškou hustě porostlou mechem. Rumpál s navíjecím lanem už byl fuč a těch několik pozůstatků okovu tlelo někde poblíž. Ústí studny z černých kamenů působilo spíše slizce než vlhce, jako kdyby sahala do hluboké jeskyně. Co více, v šeru pod neprostupnou korunou stromů se zdálo, že ze studny něco slabě nazelenale světélkuje.
Půda zde byla velmi vlhká, takže k ní bez rozmyslu přeskákal po zvláštně tvarovaných kamenech; za okamžik byl u ní. Světélkování neustávalo, slabá záře se nad studnou tetelila jako toxický oblak jedu. Bena nenapadlo, co by ho mohlo způsobovat, nikdy se s ničím takovým nesetkal. Trochu se bál, ale zvědavost zvítězila.
Shlédl do studny a pak to uviděl.
Chtěl zaječet, ale nešlo to. Utíkal zpět po kamenech (rozbitá torza!), do houští mezi sochami (proboha!) a každý krok byl těžší a těžší...
A studna čekala na dalšího zvědavce.