Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tíha Hříchu - Anathemathe-best (28.2.2011)

28. 2. 2011

Tíha Hříchu - Anathemathe-best (28.2.2011)

 

Pomalu, ale s jistotou, že ke mně něco přijde, jako bych už věděl co ke mně má přijít, kráčím po nekonečné chodbě do nikam. Nikde nic. Jen černočerná tma. Rozsvítí se světle modrý osvětlení – to co bývá v nemocničních chodbách. Světlo problikává. Z časových úseků, ve kterých je světlo silnější než tma jde vidět v dálce mrtvola se zabodnutým šroubovákem do zad. Do úst se mi vkrádá touha řvát a bušit do všeho kolem sebe. Jenže nemůžu křičet, hlas mi uvízl v hrdle. Mrtvola leží tak dvacet metrů, až tam na konci chodby. Do uší mi nesnesitelně nahlas zvoní jakýsi zvuk. Postupně se mi v očích vše rozmazává a temná chodba přechází postupně v bílý strop. Z něj na mě padají kameny a já se uhýbám jako v Tetrisu panáčci, na které padají čtverečky a elka. Najednou se ze stropu pomalu ukazuje dráp. Jakoby strop prorval, ale omítka zůstala na svém místě. Jakýsi černý dlouhý dráp. Musel patřit něčemu ještě odpornějšímu, než co jsem si v mé mysli dokázal představit. Dráp se dostává stále blíž ke mně. Už by měl končit – je čím dál tím delší. Nemůže být tak dlouhý. Celých pět minut na mně pomalu ale jistě ukazuje. Ten nepříjemný pocit, když vám někdo ukazuje ostrým předmětem přímo před očima, mě doháněl k šílenství. Opět se rozvoněl ten nesnesitelný zvuk. S mrtvolným výrazem jsem otevřel oči. Promnul si je a šel se opláchnout do koupelny. Z postele se mi vstávalo těžko, ale pro jistotu jsem odsaď co nejrychleji vypadl. „Nebyl to nejpříjemnější sen. Zároveň však nebyl ani nejhorší. Tu noc co se mi zdálo, že se topím v našem špinavém bazénku a nemůžu se ani hýbat, tu jsem málem nepřežil. Tenkrát jsem se pořádně zapotil.“ Pravil jsem s nehybně mrtvou tváří a se strachem v očích mé ženě, která na mě s nezájmem hleděla. „Jo to si moc dobře pamatuju“ odvětila a šla postavit vodu na kafe. Položil jsem se ještě na chvíli a byl bych i znova usnul, kdybych se, opět se strachem v očích neprobral při prvním nárazu kamenu z omítky. I když se mi to jenom zdálo, stejně bych měl vymalovat. V duchu jsem se přemáhal k tomu, abych konečně začal pracovat. Ten život na studiích, který beztak není pro mě je na nic. Pořád se flákám. K učení mě donutí snad jen pán bůh a ten bohužel neexistuje, takže mám smůlu. Už jsem měl i připravený štuk na chodbě. Taky bych měl vyměnit to světlo na chodbě. To modrý, který tam zůstalo po původních majitelích nebylo pěkný a celkový dojem z chodby spíš tmavilo. „Za půl hodiny bude oběd, tak koukej něco udělat, ať si ho zasloužíš.“ Znuděně jsem odpověděl. „Za půl hodiny si stihnu akorát tak otevřít a vypít pivko!“ Řekl jsem to s tak nesmrtelným výrazem na tváři až by jsem se sám sebe bál. Jo ty moje pivíčko, kdyby si vědělo, jak si mi před pěti lety zkurvilo celej můj línej život, tak bys do mě napadlo tak rychle. Ale i tak to byla veselá smrt. Prostě mi moje milovaná manželička nasypala nějaký svinstvo do piva a já zemřel. Zprvu jsem nevěděl, jak to mám snášet, co si o tom mám myslet. První dny, kdybych nebyl mrtvej, tak ty noční můry ani nepřežiju. Celý týdny jsem se probouzel k smrti vyděšený. Po čase jsem si ale zvykl a už se probouzím pouze vyděšený. Ten strašný pytel štuku mi nahání husí kůži. Všechny mé hříchy mě dnes tíží natolik, že lituju dne, kdy jsem alespoň jednu místnost nevymaloval. Lituju dne, kdy jsem nevyměnil ani jedno modrý světlo za bílý. Kdyby existoval bůh, hned bych se stal živým a všechno bych opravil, vymaloval, vyčistil a zametl. Bože dej mi ještě jednu šanci!!!